DEVATY DOPIS Z KONGA: KONEC SKOLY, ZACATEK PRAZDNIN A NOVA SPRIZNENA DUSE
Abych pravdu rekla, uz se mi ani dvakrat nechce sepisovat vsechny sve historky z Lubumbashi do dalsiho dopisu. Mam dojem, ze uz se vracim tak brzo, ze vam to stejne vsechno potom povim osobne. Na to, jak malo casu mi zbyva, mam ale v planu jeste hromadu veci, z nichz nejdulezitejsi je Plaine de jeux, prazdninovy program pro deti ze skoly, ktere sem budou chodit kazde dopoledne, misto uceni pro ne budem pripravovat hry a dalsi program. Co konkretne to bude, o tom priste.. No ale protoze se toho prece jenom behem cervna prihodilo docela hodne, tak do tohoJ
Na posledni dva mesice meho pobytu prijela Sophie, mladsi sestra Matthieua, o kterem jsem se zminovala v nekterem z predchozich dopisu. V prvni rade samozrejme prijela navstivit sveho brachu, ale bydli tady v Bakanja a pomaha mi uplne se vsim. Skvele si rozumime, spousta veci je jednodussich a ja opet lituju, ze jsem temer celych predchozich devet mesicu stravila ‘’sama’’. Co uz. Takze ted si to uzivam (a taky uz nejsem nejmladsi z komunityJ)..
V prvni rade, co s nami bylo ve skole. Dorazili jsme (konecne) do cile. V pulce cervna probehlo tydenni ‘’zkouskove obdobi’’, kteremu predchazelo opakovani a pak uz ucitelum zbyvalo jen pocitani bodu. Jeden den jsme se vsemi uciteli vyrazili na zaverecnou exkurzi (nutno rict, ze bylo zajimave sledovat ucitele,z nichz byla asi pulka velice vesela po dvou flaskach piva, jak tancujou, vypravi vtipy a delaji neskutesne pozy na fotkach), pak probehlo hodnoceni skolniho roku a nakonec na konci cervna vysvedceni! Bylo to pekny. Trochu nostalgicky. Nekteri z mych zaku pres veskere usili musi opakovat rocnik, ale nasli se i takovi, kteri byli mezi prvnimi ze tridy, tak (jsme) meli radost! Ale hlavne, tem, kteri na zacatku roku nerozeznali ani pismenka, jsem mohla dat jako darek za celorocni usili malou knizku s kratkym pribehem. A prectou jim ho ne rodice, ale oni samiJ. A deti i ucitele se s radosti rozprchli na prazdniny. I kdyz tady jsou prazdniny neco jineho nez u nas. Co me zarazilo, kdyz jsem si jeden den povidala s jednim z nasich ucitelu, a ptala se ho, jestli se tesi na prazdniny. Rekl, ze je rad, ze skolni rok konci, ale ze by se na prazdniny tesil, to ne..protoze behem roku muze byt aspon s rodinou, ale pres prazdniny odjizdi treba i na cely mesic pryc z mesta a kdesi v savane (nebo v busi ci jak to rict) kaci stromy a pali z nich drevene uhli a to pak vozi do mesta prodat. Aby si privydelal neco ke svemu skromnemu ucitelskemu platu..a nutno rict, ze neni sam, vetsina zdejsich ucitelu ma krome skoly jeste neco vedlejsiho, aby zvladli uzivit sve pocetne rodiny..a to neni vzdycky uplne lehky.
Celou tu dobu skolnich zkousek a pak uz trochu prazdnin jsme toho my dve dobrovolnice moc ‘’povinneho’’ na praci nemely, a tak jsme si vymyslely nejruznejsi program. Treba jsme stravily nekolik dni sitim uniforem pro nasi skupinu akrobatu, kteri pak vystoupili na oslave 25 let existence salesianskeho centra ve vesnici Kilobelobe, kam je kazdy rok poslana skupina kluku z Bakanja, aby tam pokracovali ve skolni dochazce. Slavili uspech (samozrejme ne v prvni rade diky uniformam!) a snad jim ubory vydrzi jeste nejaky cas! Jednou jsme taky vzaly skupinku kluku akrobatu a vyrazili do mesta na predstaveni takoveho detskeho cirkusu, tak to byl taky hezky vylet. Jiny den, uz po konci zkousek, jsme je zase vytahli do zdejsiho muzea, ktere je takovou smeskou prirodovedeckych, etnografickych a archeologickych sbirek. Ma ale celkem slusnou uroven, kluky nejvic nadchla zidle a stolek byvaleho prezidenta Kabily a me zase podivny suseny tvor, ktery slouzi udajne jako talisman k privolani blesku na kohokoli si prejete. Otviraly jsme knihovnu, obcas podnikly odpoledne s drobnymi hrami (ale je vazne tezky vymyslet hru, pri ktere se naprosto neda podvadet!), Sophie poradala s uspechem pulhodinky s francouzskymi diktaty pro velke, a tak ruzne. A nejvetsi akci byl, pro velky uspech v dubnu, jeste jeden tridenni vylet na venkov, tentokrat jsme vyrazili navstivit Kansebulu, coz je salesianska univerzita uprostred venkova, kde maji budouci salesiani noviciat a studia filozofie. Rozhodla jsem se nechat velky v Bakanja a vzit jenom maly a stredni, no jenze stejne jich bylo padesat. Opet s nami jeli dva novicove, a jako tema jsme meli rodinu a navazani nebo upevneni pout s ni – cili s cilem pokusit se kluky trochu popostrcit k tomu, aby treba nekteri behem prazdnin stravili i jen par dni u nekoho ze sve puvodni rodiny. Aby, i kdyz se tam treba nemuzou vratit, svou rodinu nezatracovali a nezapominali, kde maji koreny. Tak snad se nekteri prece jenom o prazdninach vydaji.. Krome par ‘’prednasek’’ na tohle tema jsme zopakovali nocni stezku odvahy, pri ktere kluci zachranovali jednoho z bratru ze sparu rebelu, videli jsme film, hrali spoustu her, prohlidli si okoli vcetne hrbitova vsech salesianu od jejich prichodu do Konga (a ze se tam nekteri kluci fakt bali vkrocit!) a byli ostudne porazeni ve fotbalovem zapase proti salesianskym novicum (nutno uznat, ze nasi kluci na rozdil od nich hrali bosiJ). Varilo nam par velkych kluku, kteri me ohromili tim, jak byli zodpovedni, schopni a ochotni, ja jsem nemusela o zalezitosti kolem kuchyne ani zavadit prstem, navic se jeste starali o male..kdyz clovek vidi, ze po letech v salesianskych centrech z nich rostou opravdu poctivi obcani a dobri krestani, jak chtel Don Bosco, je to povzbuzujici!
Neni to samozrejme porad jen skola nebo nase aktivity, co se tady deje. Internat v Bakanja si zije svym, nekdy vice a nekdy mene klidnym, zivotem. Pred par tydny se vratil jeden z kluku, ktery asi mesic predtim znicehonic utekl a nikdo nevedel, kde je. Stravil mesic na ulici, spal na trzisti a nakonec prisel s tim, ze se chce vratit. A povedel bratrovi Pascalovi, salesianovi zodpovednemu za Bakanja, ze tam, kde byl, je jeste jeden kluk, co byl driv u salesianu. A tak se jednou vecer bratr Pascal sebral, vzal auto a jel ho vyzvednout. Vratil se s nim a jeste s jednim, uplne malym klukem, a dovolil jim zustat tady v Bakanja. A tak jsou tu, byli s nami na vyprave, a kazdy den na nich clovek vidi, jak moc jsou (zvlast ten nejmensi) radi, ze jsou pryc z ulice. Radost!
A jak dny ubihaji, je nekdy prijemny se jen tak zapojit do proudu deni, pustit se s klukama do prani pradla, zucastnit se jejich vecerniho posezeni s kytarou, kde zpivaji ctyri, ale je to jako cely sbor, jak jsou dobri, nechat se porazit v dame (ackoliv pokazdy mam nadeji, ze jednou to prece vyjit musi!) nebo diskutovat s ‘’hlidacema’’ u brany. A taky se stane, ze me vytoci desaty clovek, ktery si prijde pro naplast, mydlo, bonbon nebo penize ci cokoliv jineho z pokladu, ktere si u me nechal (vcetne vybitych baterek, vypsanych propisek, lahvicek od samponu, zatek od piva nebo nefunkcnich telefonu). Nebo za nic na svete nechce odejit z knihovny, kdyz je konec. To uz je tak. A tohle vsechno se pomalu stava nostalgickym, protoze zanedlouho uz z toho budou jenom vzpominky. S tim, jak zacinaji prazdniny, se taky meni komunita, jeden otec uz odjel do Kinshasy, kam ho poslali na pristi rok. Aspiranti brzo odejdou a prijdou novi, dobrovolnici odjizdi jeden po druhem. Seznamili jsme se s temi, co tu s ‘’nasimi’’ kluky budou pristi rok, a neni to uplne lehky, kdyz nemuzu premyslet, co bude pristi rok, protoze to ja uz budu doma. A hlavne, budou mi chybet moji mili kluci, kteri mi proste prirostli k srdci. Ale jeste porad mam posledni mesic.
To by bylo tak asi vsechno dulezite, co se behem cervna stalo. Ale jeste vam musim napsat o tom, jak jsem byla na msi u kimbangistu. Kimbagisti, to je zdejsi cirkev, pomerne pocetna, ktera je rozsirena hlavne v Kongu (protoze tu byla zalozena) a rozsirila se do par dalsich africkych a snad i evropskych zemi. Kdyz na ne jednou v komunite prisla rec, uplne kazdy mel historky na vypraveni, tak jsem si rekla, ze to musi byt zajimavy, a jednu nedeli se vydala na jejich bohosluzbu. Prohlasuji o sobe, ze jsou krestani, a tvrdi, ze jejich zakladatel Simon Kimbangu je Duch Svaty, ktereho Jezis slibil poslat. A proto je Buh a ma schopnost vylecit a zachranit kohokoli, kdo v nej veri. Bydli nedaleko Kinshasy a tam prijima procesi poutniku. Uz teda nezije, ale udajne se prevtelil do sveho vnuka, ktery je ted jeho nasledovnik. Jejich bohosluzba trvala pet a pul hodiny, v kostele musite byt bosi a zeny si musi zahalit hlavu, pokud jste co k cemu, oblecete se do jejich erbovnich barev zelene a bile, a sledujete hodinu trvajici pruvody vsech moznych a nemoznych skupin za doprovodu jejich vlastniho obrovskeho dechoveho orchestru. Zazitek na dlouho..navic jsem pak mluvila s nejakym jejich predstavenym, ktery me presvedcoval o tom, ze v nejblizsich dnech me Simon Kimbangu navstivi ve snu a vysvetli mi, jak prinest kimbangistickou viru do bohuzel zatim nedotcene Ceske republikyJ. Zatim me teda jeste nenavstivil, ale kdovi. Kazdopadne bylo zajimave videt, co jsou doopravdy zac. A kdyz vidite lidi, kteri vubec nejsou fanatici, dost premysleji a reknou vam, ze ale proste maji Simona strasne radi a nedokazou si predstavit, ze by je neprisel zachranit..tak vas to prece jenom nuti premyslet. Rozhodne jsem moc rada, ze jsem je mohla navstivit, ackoli se ze me kimbangista nestalJ.
Kongo, a Bakanja zvlast, ma zkratka dlouhou radu zabavnych, smutnych, neuveritelnych a hlavne nepopsatelnych prihod, ktere postupne objevuju, ale kterych mi taky spousta zustava skryta. Kluci jsou orisek sam o sobe, jakmile clovek zacne mit trochu odstup, taky zalezou do sve ulity a pak da zas praci donutit je vylezt! Ale nevzdavame to, ani ja, ani oni. Tak vas vsechny uz asi prednaposledy (a mozna naposledy odsud z Bakanja) zdravim, dekuju za vsechny vase vzkazy a modlitby a vyrizuju pozdravy hlavne od kluku! Jak se tady rika, a protoze jsem to jeste nikdy nezminila, courage! (Odvahu!) A brzo navidenou!
Alzbeta